Spatláno v rámci snahy vyhnout se šedivým věcem.
(Days were getting grey so I made me a tiny old sun to lighten them up. Still not sure if it works.)
Původní čmár propiskou má asi 5×6 cm a vyšel z jarní karantény.
(silně přibližně) A4,
profláklý centropen doc. liner 0,1
zlatá akvarelová barva, několik akvarelových pastelek, trocha vody,
nenápadně zakomponovaná bílá fixa (šajní jen při osobním setkání).
Photoshop nebyl k barvám úplně shovívavý.
(aneb Ať hodí spáleným hrncem, kdo nikdy nic nezapomněl na sporáku.)
Ve druhé polovině května jsem se úspěšně zařadila mezi lidi, co se při vyvařování roušek poněkud zapomněli a vyvařovali až do vyvařena. Propálená rouška a vizuálně poněkud vylepšený rendlík byly naštěstí to nejhorší, k čemu v kuchyni toho večera došlo.
No co už, zpátky v čase se nemá smysl vracet, tak jsem si dno rendlíku cvakla a pokračovala v existenci dál a dneska z té fotky několikanásobnou duplikací a barevnou filtrací vznikla nová tapeta.
Říjen pomalu končí a z jednatřiceti zamýšlených kreseb je hotová sotva třetina. Překvapení se nekoná. 🙃
Challenge: 31 oblíbených (1-5)
Kdesi v hlubinách pralesa složek se mi na disku ukrývá blíže neurčený počet seznamů témat různých art challenges - naprosto netknutě, protože k tomu už jsou holt takové seznamy, zdá se, v mé přítomnosti odsouzeny.
Inktober's never gonna be a thing for me, I'm afraid.
Ve snaze vytrhnout se z nečinnosti (a oprášit při té příležitosti zase nějakou tu neabstraktní kresbu) a odtrhnout se od jiných věcí jsem si někdy před týdnem zadala vlastní challenge: zachytit 31 oblíbených věcí/situací/vzpomínek/whatever.
"Jen mě zajímalo, co ti to sedlo na hlavu."
Našla se jemná souvislost se studenou věcí označenou 200625 - cizí asociace při pohledu na betaverzi zní "drak" a obojí se týká nějakých nesplněných/nedodržených věcí - , tak z nich asi bude série o neznámém počtu dílů.
A3,
tuš, akvarelové pastelky (3), štětcový fix (1),
bylo by záhodno sehnat záložní tenoučký kaligrafický štětec, než ten svůj jediný rozdrbu.
V rámci snah o nápravu různých "nezdravých návyků" jsem se minulý týden o (ne)dovolené rozhodla zkusit nahlodat svou nechuť k vycházení ven, když je víc než 23-24 °C. Ne že bych měla něco proti čerstvému vzduchu (nebo jak se říká tomu, co můžete při letních teplotách potkat ve městě) - jen mě prostě nějak neoslovuje pomalé opékání sebe sama ve vlastní šťávě.
Předloni v červnu jsem se tak přifařila na jednu venkovní komornější oslavu narozenin, kde po mně při příchodu s pohledem upřeným na (po půlce června až příliš) světlý odstín nohou vrhla kamarádka poněkud pohoršený dotaz, jestli vůbec někdy chodím ven. "Občas" mi připadalo jako plně dostačující odpověď.
Někdy zčerstva ve dvě nebo čtyři odpoledne už jsem se tudíž valila z kopce na tramvaj (zadala jsem si na ten den zákaz jezdit metrem i obecně lézt kamkoli pod zem) a vyrazila kamsi tou první, která přijela - veselé opékání mohlo začít.
Nakonec jsem se upíchla na lavičku v Parukářce a pomalu se opékala jen o trochu déle než po dobu vyhotovení velmi minimalistického zachycení špiček Vítkova.
Nepřipadám si o nic více nakloněna pobytu venku při vysokých teplotách.
[ jenže
už přece nemáme červenec ]
proti nám
