240308

 Pokud jste ještě neviděli Our Flag Means Death (Vlajka smrti, HBO), najděte si chvilku. 

"Pokud se cítíš zahlcen, můžem se vrátit." 

23xxxx

 (Řadím do 2023, protože až tou dobou padly na plochu poslední skutečné známky snahy.) 

Je to moc tmavý, takže zatímco na níže umístěné "fotodokumentaci" jsou jasně vidět snad všechny ty (neoranžové) tahy a textury a výmysly (a příliš mnoho světla v horní části), skutečný útvar za běžných podmínek odmítá spolupracovat, dokud neproběhne správný úkrok stranou. Což je vlastně fér, vzhledem k důvodu jeho existence. 

Budiž připomínkou, že snaha vycházet někomu vstříc je často dobrá tak akorát k hovnu. 

40×50 cm 
tempery, akryl a poměrně nenápadný centropen liner na kusu kartonu od nějakýho nábytku z pracoviště B nehostelu, 
takže první vrstvy padly pravděpodobně někdy v roce 2016 nebo jen o chlup později. 

240120

 Dlouho jsem si nečmárala žádné zenové kolečko, až před měsícem v posledním metru (?). 

"I can't I can't
keep it together"

La vie à deux

 Když žiješ sám, víš, že za tebe nikdy nikdo nic podstatnýho nezatáhne, tak žiješ podle toho. Když žiješ sám, víš, že co si nezařídíš, to nemáš, a co nemáš, bez toho se zjevně aspoň na čas obejdeš. 

Když žiješ sám, víš, že co si navaříš, to si taky sníš; co si nenavaříš, to jíst pochopitelně nebudeš; co si nesníš, toho se (dříve nebo později) nějakým snad vhodným způsobem sám zbavíš. 

Když žiješ sám, víš přesně, kdo může za nevytřenou podlahu, za vlasy nebo kousky nehtů v umyvadle. Kdo nechal ty drobky na kredenci, kdo nevynesl odpadky, kdo už půl roku nedokázal utřít prach na knihovně. 

Ve dvou se to prý lépe táhne. 

Ve dvou máš dvakrát tolik rukou, které se můžou něčeho ujmout, dvakrát tolik nohou, které můžou někam dojít, dvakrát tolik hlav, které si můžou pamatovat. 

Máš dvakrát tolik hlav, které mohou zapomínat, a dvakrát tolik očí, které mohou přehlížet. 

Ve dvou a více lidech si vždycky nakonec připadáš jako debil, nebo jako mimozemšťan, protože všechny ty věci, za který si můžeš sám, když bydlíš sám, vlastně najednou nemají žádný konkrétní původ ani důvod a už vůbec nikomu (dalšímu) nijak nepřekážej ani nevaděj. 

Jakmile sdílíš prostor s dalšími lidmi, sdílíš nevyhnutelně i absenci zodpovědnosti, nota bene pokud nemáš v ruce nějaký papír. 

(Máš-li v ruce papír, sdílíš pouze naprosto nedostatečný nebo nedostačující úsudek.)

Začíná pravidelné roční období obecného neštěstí a já tradičně věřím, že tentokrát už ho vážně přebiju pouhými nevyřčenými slovy. 

240114

 Neni vždycky všechno jen růžový a jednorožcový. 

A jo, ta pravá ruka je úplně, ale úplně špatně - žel mi to došlo až příliš pozdě/příliš pozdě jsem prošla kolem zrcadla. O pár dní později, přibližně v době vytváření prvního letošního zenového kolečka, jsem se pokusila o nápravu: 

240104

 Modelem správné kočičí pózy byla fotka Dobbyho z Velvetu.
(Jen pózy. Jinak se nepodobá.) 

Málem jsem zapomněla na existenci vousků; ještě že se po sítích povaluje tolik náhodně rozložených materiálů, aby se připomněly samy. 

Nadále mi dělá problém někam dojít podle plánu (v první řadě teda hlavně samotné plánování), ale když už nám začal rok "znovu a lépe", třeba to brzy půjde snáz. 

231113 siréna

 Kdo to kdy viděl, aby ryby zpívaly. 

V listopadu jsem to ještě nechtěla prohlásit za hotové, ale nějak nemám morál jakkoli pokračovat. Úkol na příští podobný pokus: lépe si rozvrhnout rozložení. Předem. 

A4, 
nějaká ta obvyklá kombinace tužek, 
reference: Sailor Pose 59 a nesmyslně dlouhý průzkum výrazu "Sirenum scopuli" 

240102

 Kreslit digitálně je divný. :) 

Na papír jsem hrozně dlouho používala skoro jen mikrotužku; shodou okolností mi (zatím) její ekvivalent nejvíc vyhovuje i na displeji. Možná je to věc rozměru použitelné plochy?