Večery o hovně feat. paní T.

...aneb Alzheimere, volím si tebe! 

Včera (teď už vlastně předevčírem) jsem se rozhodla zkusit své štěstí při letošním opakování questu "sežeň včas náhradu za rozpadající se kousky v šatníku" - úkol to může být velmi nervydrásající, obzvlášť pokud se člověk snaží opakovaně bez většího úspěchu sehnat náhradu za základní věci jako jsou jednoduché, dobře padnoucí černé kalhoty. (Ne, nechci na nich ozdobné kamínky. Ani jeden. Ani zipy na nohavicích. Ani místy designově ošoupanou barvu. Do stavu "černá sepraná v šedou" se umím dostat svépomocí, děkuji pěkně. A to, že ty "stylově roztřepené" nohavice končí tři čísla nad kotníky, mi v zimě taky na radosti nepřidá.)

Scházejíc po schodech vstříc novému opakování oné neoblíbené disciplíny jsem u rohožky před dveřmi paní T. zaznamenala něco, co mi v tu chvíli připomínalo ze všeho nejvíc asi rozlité latte. Bez pochyb o tom, že nyní kávyprostý nešťastník či nešťastnice právě někde hledá náčiní pro uvedení podlahy do původního stavu, jsem útvar nezkoumala a pokračovala v psychické přípravě na hrůzy, které mě čekají v cílových oblastech dnešní výpravy. 

Asi po dvou hodinách postupného ztrácení víry v úspěch celé akce jsem si zlepšila náladu nákupem ingrediencí nutných pro vyzkoušení nového dýňového divnoreceptu a vydala se zpět domů. Telefon říkal, že mě asi před hodinou bezvýsledně sháněl pan manžel, toho času se vyskytující v Brně. 

Po zjištění, že nejsem doma, mi ve zkratce vylíčil, že volala paní domácí, že se k nám paní T. opět snaží marně dozvonit - tentokrát proto, že se jí někdo vysral před dveře. Že se pokoušela dovolat na manželův telefon, ovšem hovor místo něj přijala jakási paní z Moravy - že číslo (na které při předání nebyla schopna či ochotna rovnou zavolat, aby si potvrdila správnost) jsme jí tedy samozřejmě určitě naschvál dali špatné. Že jí po nepříliš plodném hovoru naše paní domácí (opět) doporučila, ať tedy volá policii, vznikla-li jí nějaká újma. 

Poděkovala jsem za informaci a slíbila, že nebudu překvapená, když před našimi dveřmi tentokrát namísto souseda* potkám pár uniformovaných gentlemanů. 

Uniformované gentlemany jsem nepotkala, po vystoupení z výtahu byl na chodbě jen neurčitý smrad. 

Dnes odpoledne nám paní domácí opět volala: je s paní T. domluvená, že ji přijde navštívit, a při té příležitosti by ráda navštívila i nás. Takto motivováni jsme tedy vyrazili z práce domů a nějakých dvacet minut po příchodu (a také po zjištění, že smrad na chodbě je oproti ránu o něco intenzivnější) jsme se už zdravili ve dveřích. 

Paní domácí je už z hovorů a SMSek od paní T. zjevně zvyklá na ledacos; hned zkraje se vyjádřila, že je ráda, že se mohla na vlastní oči přesvědčit o tom, že spolu nadále žijeme (jsme totiž prý už rozvedení) a že jsem živá a zdravá (vtipy o zavírání do skříně apod. se nám od minula neomrzely). Vylíčila nám poslední komunikaci s paní T. a navrhla, abychom za ní v rámci snahy o udržování dobrých vztahů šli společně, proti čemuž z principu nic nemáme - tedy krom přetrvávajícího pocitu marnosti interakcí po absolvování posledního delšího sousedského rozhovoru popsaného na konci tohoto článku (*). 

Pro ilustraci úspěšnosti dosavadních kontaktů s paní T. jsme mimo jiné uvedli i situaci, kdy navzdory dlouhodobě vyvěšenému oznámení, že v domě probíhá rekonstrukce (s obligátním kde a odkdy dokdy), se paní T. jednou odpoledne zjevila s odpovědným doprovodem v podobě další sousedky před našimi dveřmi, aby zjistily, zda náhodou nějaké práce neprobíhají i u nás. Nabídla jsem jim čaj a společný poslech u nás v kuchyni; z nějakého důvodu ale nechtěly. 

Paní T. pak naši paní domácí před časem nabádala, ať v době, kdy nejsme doma, přijde zkontrolovat, zda nemáme v bytě truhlářskou dílnu. Nebo řezbářskou. Nebo kovotepeckou. Světe div se, nic takového tu není. 

Sousedé na našem patře se na dotaz paní domácí (opět) vyjádřili, že ne, rozhodně od nás žádný hluk nejde, chodíme normálně do práce a jinak o naší přítomnosti krom občasného zahlédnutí na chodbě prakticky neví. Ať si nás tu nechá nebo něco v tom duchu. 

Mezi letošní perly patří mimo jiné SMS s udáním, že můj muž hlasitě krká. Ne chrápe; ne kýchá, kašle nebo smrká. Hlasitě krká. Dodnes nevíme, co ji inspirovalo. 

A jedna nová perla magická:
To můj muž (pouhou svou přítomností!) způsobil, že pohybové čidlo, které má na našem patře rozsvěcet, nefunguje. 

Také jsme se dozvěděli, že podle syna paní T., který představuje její oblíbenou komunikační spojku, na nás uniformované gentlemany přivolala už dvakrát. Podruhé to bylo včera kvůli nadílce u dveří; co bylo příčinou prvního neuskutečněného setkání, to jsme se nedozvěděli. Paní domácí stále čeká, až jí syn paní T. pošle místo dobrých rad alespoň foto protokolů. Vyjádřil se totiž, že by měla na základě těchto dvou případů, kdy policie (údajně) dorazila, ovšem nejspíš nic konkrétnějšího nezjistila, vypovědět naši nájemní smlouvu. 

Hlavně že včera v neznámou hodinu (neznámo jak dlouho poté, co u našeho ještě prázdného bytu někdo naposledy zkusil zazvonit) zvenku zcela jasně viděl, že se u nás v kuchyni svítí. To je totiž naprosto jasný důkaz, že jsme byli ve skutečnosti celou dobu doma. 

Syn paní T. na jednu stranu říká, že to s ní není jednoduché; zároveň je skálopevně přesvědčen o pravdivosti každého slova každé její stížnosti. Podívejte se, on je analytik. On pracuje s fakty. Ale bydlet s ní teda rozhodně nebude.  

Sweet. 

Pan manžel pochopitelně nebyl nadšený. Já jsem naštěstí zenový mistr. 

Vydali jsme se tedy všichni tři k bytu o patro níž - výrazně pozměněný vzhled i nadále sílící aroma tentokrát nenechávaly prostor pochybám: paní T. má skutečně již od včerejšího dne u dveří nasráno, nyní navrch i rozšlapáno či jinak rozprostřeno. (Rohožka, jejíž náhradu by bylo družstvo dle dostupných informací ochotno zafinancovat, této pohromě naštěstí unikla.) 

Z následujícího rozhovoru, kdy se paní T. neostýchala vyjádřit, že mluvit hodlá jen s naší paní domácí, s námi tedy rozhodně ne, jsme si po tomto nepříliš zdařilém zahájení postupně odnesli mnoho důležitých poznatků: 

• Samozřejmě, že všechny zvuky, které slyší, jdou jedině od nás. Jiné možnosti ani v nejmenším nepřipadají v úvahu. 

• V době, kdy jsem včera večer vařila, se z našeho bytu zcela jasně ozývalo hoblování. Rozhodně ne krájení věcí na dřevěném prkýnku, zcela určitě ne pračka ani nic jiného; bylo to hoblování. To totiž pozná.

• Luxování v sobotu "asi dopoledne" (mnou míněno jako kdovíkdy mezi desátou, kdy jsem vstala, a libovolnou brzkou odpolední hodinou) je od pohledu hrdelní zločin. 

• Minulý víkend pořád slyšela nějaké zatloukání. U tohoto zvuku jsem jí konečně mohla potvrdit, že ho slyšíme také. Vysvětlení, že se jedná o strakapouda (nebo něco podobného), který si ze strany budovy do fasády úspěšně vykutal již několik děr, jak se může kdokoli snadno přesvědčit pouhým vzhlédnutím, mi ovšem zřejmě nevěřila. 

• Pořád se nám rozpadá postel. Ano, konkrétně jen a pouze postel, a opět - ano, nám. To, že jsme stejný hluk před časem asi ve dvě ráno také slyšeli a na rozdíl od paní T. se vydali hledat zdroj, při kteréžto příležitosti jsme ji cestou zpět do bytu potkali, jak stojí za pootevřenými dveřmi a straží uši, a krátce s ní pohovořili na téma "proč by sakra v tuhle hodinu kdokoli manipuloval čímkoli těžkým", je irelevantní. (Dokáže si vzpomenout, že něco takového proběhlo, ale logický závěr o (ne)původu tohoto konkrétního hluku už z toho nevyvodí.) 

• Znalci z jiných bytů se prý vyjádřili, že původcem příčiny dnešního setkání je určitě pes. 

• Máme psa. Jistě, máme psa, ona to přece ví. Ona ho totiž slyší, večer vždycky štěká. Vždycky jednou štěkne a pak dlouho nic. Taky slyší, jak ho v kuchyni drbeme a říkáme mu, jakej je hodnej. 

• Psa vlastně nemáme my. Psa má ten náš známý, který u nás tajně bydlí. Vždycky je slyší, když jdou po schodech. Každý den. 

• Byl to přesně ten náš pes, teda pes toho našeho známého, to ten náš pes se jí vysral před dveře. Ona moc dobře ví, kdo všechno tady má psa, a žádný z nich to nebyl.

• Družstvo by mělo sestavit veřejně přístupný seznam všech jednotek (zahrnující všechny vchody, asi pro případ procházení zdmi), jejichž obyvatelé mají psy - to aby hned mohla jít, zapíchnout do seznamu prst a říct: "Ten to byl, ten se mi vysral před dveře". 

• Paní T. má ze zdravotních důvodů od své lékařky doporučeno, aby se vyhýbala čemukoli, co by mohlo ohrozit její už tak narušenou imunitu. Čili se přirozeně v průběhu dne pokusila nepořádek před dveřmi uklidit... lopatkou... ? 

V průběhu toho vyčerpávajícího rozhovoru se nám podařilo paní T. přesvědčit, ať si na mě vezme tel. číslo (opět si ho, jako dříve to manželovo, zapsala na náhodný kus papíru, ovšem tentokrát jsem se přesvědčila, že si ho zapsala správně, a paní T. mi zvládla za chvíli i zkušebně zavolat, abychom si potvrdily, že se opravdu, opravdu voláním na toto číslo dobere mé pozornosti - snad jsem tomu pomohla i vyjádřením, že jestli mi ten telefon nezazvoní, přijdu zas). 

Naše paní domácí ji několikrát (ve snaze ukončit čím dál tím zvláštnější konverzaci) informovala, že se s družstvem domluvila, že jí jako gesto dobré vůle před těmi dveřmi uklidí. To jsme také posléze společnými silami udělaly. 

V nejbližší době tedy očekáváme z libovolné strany závěr, že uklizením nepořádku se zcela jasně přiznáváme, že se paní T. před dveřmi skutečně vysral náš imaginární pes, případně pes našeho imaginárního známého. 

---

* Bonusová historka o marné snaze: 

Někdy na jaře jsme se, mohlo být po desáté večer, vraceli s mužem z vernisáže. Pohybové čidlo na chodbě, jak je zvykem, zpravidla na ničí pohyb nereaguje, ale o patro níž se naštěstí svítilo, trvalo tudíž jen okamžik, než jsme si všimli, že před dveřmi našeho bytu stojí jakýsi pán a vypadá, že čeká, až mu z ticha našeho prázdného bytu někdo začne odpovídat. S neblahým tušením, že snad zase někde protéká voda, kam nemá (záležitost tou dobou nedávná), se ho muž zeptal, co se děje. 

Onen pán odvrátil pozornost od dveří k nám. Pohled na to, jak si otevíráme a uvnitř, kde dosud byla úplná tma, rozsvěcíme, mu byl dostatečným důvodem, aby prohlásil cosi v duchu: "Vy jste teď přišli? A nikdo jinej tu s váma nebydlí? Aha. Nic, nic se neděje, ne, nic," a pokusil se zmizet. Při opakované žádosti o vysvětlení, proč nám pomalu kempoval u dveří, se napřed kroutil, pak jen velice nekonkrétně a nepříliš nahlas zmínil něco o zvucích, které se prý z našeho bytu měly ozývat. 

Pokud jste dočetli až sem, možná už tušíte, odkud vítr vane. 

Paní T. prý slyšela rány. Strašné rány, jako když někdo mlátí do stolu. Nebo možná i do jiného kusu nábytku, ale spíš do stolu. A taky křik. A samozřejmě to mohlo jít jedině od nás. Prý se bála, a tak zazvonila u svých sousedů naproti přes chodbu, jestli by tento pán, její dlouholetý známý, nezkusil zjistit, proč se od nás linou takové zvuky. 

Pouhé zjištění, že jsme nebyli doma a nemohli proto žádné takové zvuky produkovat, ovšem paní T. nestačilo. Následně se tedy onen pan soused s mým mužem snažili paní T. vysvětlit, jak moc a daleko se v panelových domech umí nést zvuky, zatímco mi dáma, která v onom protějším bytě také bydlí, vysvětlovala, že a proč to s paní T. mnohdy není úplně snadné. 

Opět proběhl pokus o předání telefonního čísla, při této příležitosti s ujištěním, že kdyby se zase bála, ať dá vědět a půjdeme po příčině zvuků pátrat společně. To se, jak vidno výše, úplně nepodařilo. 

Závěr celé interakce byl ovšem nepřekonatelný: 
Při bůhvíkolikátém ujišťování (ze strany jejího dlouholetého známého-souseda ve spolupráci s mým mužem), že v bytě opravdu nikdo jiný nebydlí, a když nejsme doma, nemůžeme tam hlučet, už paní T. začínala vypadat, že chápe, co se jí ti dva celou tu dobu snaží říct. A tak se na ně za mírného pokyvování hlavou střídavě dívá - na mého muže, na svého známého, zase na mého muže, zase na svého známého, a nakonec jim povídá: "Jo, jo... A vy dva tam teda spolu bydlíte?" 

A tak jsme už radši šli všichni domů.