Po příchodu z práce byla dnes jedna z prvních věcí, které jsem slyšela, mužova stížnost, že ho už zase vytáčí sousedka.
Už několik dní (týdnů?) průběžně probíhají v bytě o patro výš jakési práce. Lokalizovat zdroj hluku není úplně těžké, nota bene když se na místo určení přesouvají dělníci s věcmi; ale ne, paní T. si je jista, že původci jejího nepohodlí prostě musíme být my. A zatímco minule* komunikovala výhradně prostřednictvím svého syna (tedy, zavolala mu, aby zavolal naší paní domácí, aby zavolala nám), tentokrát se do toho obula a postěžovala si přímo. Čímž je míněno: přímo majitelce bytu.
A prý na sebe po nocích křičíme. To je ještě zajímavější, protože rekonstrukci zaznamenáváme stejně dobře jako ona, kdežto křičet jsme v domě od minula* asi nikoho neslyšeli.
Soused z vedlejšího bytu na dotaz paní domácí zase kontroval, že vlastně ani neví, jestli já tu ještě bydlím, protože muže vídá každou chvíli, ale mě už dlouho, předlouho ne.
("Moc by mě teda zajímalo, kdo tu dělá domovního důvěrníka," komentoval K. tento poznatek.)
Jak jsme se zahrnuti množstvím nových informací s mužem usnesli, jediným možným vysvětlením tedy je, že jsem byla doma zavražděna, můj duch kvůli tomu na manžela po nocích křičí a zvuky zdánlivé rekonstrukce jsou ve skutečnosti zvuky doprovázející snahu mé ostatky rozumně naporcovat a zapracovat do stěn a tak.
***
* Story z minula:
V některém z okolních bytů byl asi nějaký večírek; v jednu chvíli tam od poslechu banda typů za doprovodu úderů do nábytku cosi vykřikovala či skandovala. Vydrželo jim to asi hodinu, pak byl docela klid. U našich dveří se za celou tu dobu nikdo neukázal.
Jindy byla odkudsi slyšet (asi partnerská) hádka. Stejně jako u výše zmíněné party se sama nastolila i sama ustala, nikde nikdo.
O něco později se asi stejná dvojice zase chytla, tentokrát nějak nad ránem (tady svou pamětí k podrobnostem nemůžu přispět, protože jsem v inkriminovanou dobu nebyla doma).
A jindy snad zas odněkud hrála hlasitá hudba.
Paní T., plně přesvědčena o naší vině, tehdy zavolala svému synovi (jemuž patří být, který paní T. obývá), aby si za ni důrazně postěžoval naší domácí. Po několika "pošlete to dál" informačních telefonátech bylo synovi paní T. poskytnuto číslo na mého muže, mimo jiné aby nám paní domácí nemusela dělat ústřednu. Tak jsme teprve zjistili, že byt pod námi obývá právě paní T. a nikoli její syn.
Paní T. jsme tehdy nechali vyřídit telefonní číslo a doporučení, ať při příští takové nepříjemnosti klidně přijde zaklepat či zazvonit k nám, že pak můžeme ty zvuky bůhvíodkud poslouchat u nás v obýváku všichni tři společně; nebo ať teda rovnou volá policii.
Uniformy zatím nikde.
(Vzpomínám při té příležitosti na pratetu s Alzheimerem, která každou chvíli volala policii na svého souseda trpíc utkvělou představou, že jí ukradl nějaké peníze.)
***
Pro odlehčení přikládám říjnové foto našich rajčat země-strop.
Kéž by si radši shora někdo stěžoval, že se k nim snaží expandovat naše zeleň!
Žádné komentáře:
Okomentovat