Řadím se, dá se říct, ke šťastlivcům, co nikdy neměli moc šancí pořídit si nějaké averze ke zdravotnictví - k praktické lékařce jsem chodila prakticky jen na předepsané kontroly a na očkování; dlouholetá rodinná zubařka mě nikdy neděsila, jiní specialisté taky nikdy neposkytli důvody k obávám nebo byť jen náznaku nedůvěry.
Když jsem si v prváku na gymplu rozsekla při tělocviku koutek oka, že ho bylo nutný sešít, bylo to spíš komický než cokoli jinýho: na pohotovost mě tehdy vezla ségra M. a pak mi líčila, jak si krátila čas v čekárně bizarníma představama toho, jak mi tam za dveřma strašně rozřezávaj půl hlavy, v kterouž chvíli jsem zrovna operující osobě sdělila, že na tom konkrétním místě [tu jehlu, kterou mi koutek právě sešívala] ještě cítím. Ségra tedy úspěšně pohoršila ostatní přítomné velmi špatně maskovaným záchvatem smíchu.
Ač jsem si při té příležitosti připadala dost vtipná na to, abych přítomné lékařce na úvodní otázku: "Co jste dělala?" odpověděla: "Narážela hlavou do zdi," (na angličtině jsme probírali minulý čas průběhový, tak co jinýho jsem jí na to mohla říct, neasi), celý zákrok proběhl příjemně rychle a vesměs přátelsky a nejotravnější částí celý věci bylo v následujících dnech čekání na to, až mi z obličeje zmizí ten doprovodnej monokl.
Tady jsem se prvně a na dlouho naposled setkala s kontrastem mezi tím, co asi čekám na základě užití slova "čtvereček", a tím, co je následně přilepeno na ošetřené místo.
Jasně, velikost předmětu může být dost relativní, v popisu subjektivně zabarvená věc, ale... "čtvereček"! Tenhle "čtvereček" by mi býval bez potíží zakryl celé oko, kdyby nebyl centrovaný na jeho vnějším koutku.
Následná kontrola by se dala vydávat za krátký výlet na kafe a kus řeči (kdyby tam teda bylo to kafe). A takhle nějak to mám asi se všemi návštěvami zdravotnických zařízení.
...
Dostavila jsem se letos na polikliniku v hometownu ke své praktické lékařce s tím, že se kus mé kůže (potažmo ta hmota pod ním) chová nestandardně. Sdělila mi předpokládanou diagnózu a poslala mě na další vyšetření na chirurgickou ambulanci - "o patro níž, je tam jen jedna, a kdyby tam nebyli, je pak ještě jedna ještě o patro níž."
Jdu o patro níž. Na chodbě prohlížím informační tabuli, která hlásí, že chirurgové jsou v tomto patře dva. OK. Zkoumám dveře po dveřích (jsou očíslované, výčet přítomných odborníků na tabuli ovšem tuto skutečnost zdárně přehlíží) a v půlce chodby konečně nacházím výklenek s dveřmi, jejichž popis hlásá, že právě zde se - vedle nějakého cévního čehosi - vyskytuje ambulance chirurgie a jako bonus i každý z těch dvou lékařů z informační tabule. OK.
Nikde nikdo. Uvedené ordinační hodiny jemně naznačují, že dnes se tu neordinuje; z rozložení ovšem není úplně jasné, zda se to týká chirurgie, cévního čehosi, nebo obou dvou. Na dveřích je samozřejmě obrovská cedule zakazující každému byť jen pomyšlení na to, že by zaklepal (a do čekárny vycházíme v pravidelných intervalech). Škvíra pod dveřmi se nicméně tváří, že je uvnitř rozsvíceno, tak se usazuju na nejbližší židli, stražím uši po nějakých audionáznacích lidské přítomnosti a dávám si 30-40 minut na vyhodnocení, jestli to teda půjdu zkusit ještě o to další patro níž.
Po nějakých dvaceti minutách odkudsi přikráčí člověk, kouká na mě, a ptá se, proč tam jsem. Tak říkám, proč tam jsem, a on na to, že to tady jsem ale špatně, protože tady dneska nikdo nebude. OK, děkuji, sbírám se a říkám, že to teda půjdu zkusit o patro níž - a on na to, že ne, že mám jít támhle za roh a ještě o dvoje dveře dál a tam že se tam tak za půl hodinky sejdeme. A zaplouvá do těch dveří, kde dneska nikdo nebude.
Zmatena proběhnuvším sledem informací se teda vydávám támhle za roh a ještě o dvoje dveře dál a nacházím... další ambulanci chirurgie.
Na patře, kde je jen jedna.
Podle popisky se za těmito dveřmi vyskytuje v průběhu týdne těch chirurgů až pět.
Na patře, kde jsou jen dva.
Ani tady není narváno. Mám radost, že jsem si na tuhle absurditu vyhradila celodenní volno, protože i kdyby mé dnešní zdravotní kolečko nezabralo víc než pár hodin, rozhodně budu potřebovat zbytek dne na návrat do všední reality, kde věci alespoň občas dávají smysl.
Sestra, která průběžně kontroluje stav nyní o něco méně vylidněné čekárny, naštěstí působí příčetně.
O něco později jsem diagnostikována coby šťastná majitelka dutiny vyplněné hnisem umístěné tam, kde nemá být žádná dutina, natož dutina vyplněná hnisem.
Myslím si cosi o přílišném opakování oblíbené krátké básně končící slovy: "dozrála jsem / hniju".
Čištění je velmi zábavné. O většinu té zábavy bohužel přicházím, protože kdybych se na ni chtěla i dívat, chirurgova práce by nebyla už vůbec jednoduchá. Zábava tak spočívá především v odhadování toho, v jaké míře - nebo zda vůbec? - je běžné při podobném zákroku danou oblast napřed umrtvit, než se v ní začnete něčím rýpat.
Ze šťastné majitelky dutiny vyplněné hnisem povyšuji na majitelku dutiny s drénem, pak na majitelku dutiny a drénu schovaných pod čtverečkem.
Tenhle "čtvereček" je velký jako moje dlaň.
Dostávám nějaké informace a instrukce a termín další kontroly.
Drén se bude posouvat; kdyby vypadl, mám přijít radši dřív. Drén vypadl, dřív to nešlo, subj. lepší.
Dostávám nové instrukce a nový termín kontroly.
Přemýšlím, zda lékaři absolvují speciální kurzy psaní nečitelných lékařských zpráv, a děkuji všemu, že předání instrukcí probíhá i mluveným slovem. Subj. bez zlepšení.
Dostávám nové instrukce.
Dutinu vyplněnou hnisem musím vzít na výlet do nemocnice na podrobnější vyšetření. A protože jsem nic podobného dosud řešit nemusela, pokládám hloupý dotaz:
"Můžu s tou žádankou kamkoli, nebo jen do nemocnice [tady]? Protože sice mám trvalé bydliště a praktickou lékařku [tady], ale bydlím [50 kilometrů odtud] - že bych zašla někam, kam to budu mít z domova blíž."
(Ne, že by mě nebavily výlety autobusem po kraji, ale zabít při každé takové příležitosti dohromady asi tři hodiny jen samotnými přesuny z bodu A do bodu B a pak zase do bodu A není zrovna něco, co bych označila za dobře využitý čas.)
Navzdory jasně vyjádřené příčině položení dotazu si vyslechnu znatelně uraženým tónem, že samozřejmě můžu jít do kterékoli nemocnice, ale to vyšetření mi zvládnou udělat stejně dobře [tady], jako jinde, stejně kvalitně, a je úplně jedno, kam s tím půjdu, a na to, jak budu s výsledkem léčby spokojena, když půjdu do nemocnice [tady], nebo jinde, samozřejmě místo výkonu nemá nejmenší vliv.
...
Blíž.
Jen bych to chtěla mít blíž.
Víš, blíž než přes hodinu cesty tam a přes hodinu cesty zpátky.
Přemýšlím, kolikrát letos budu muset začít větu slovy: "Já vám rozumím," nebo: "Rozumím tomu, co mi říkáte," a pokračovat snahou o ještě jasnější a zřetelnější vyslovení toho, o co se mi jedná, protože na to, že nám sotva končí únor, už letos takových vět bylo na můj vkus až dost.
Beru svou dutinu vyplněnou hnisem na další přes hodinu cesty zpátky a jedeme do nejpohodlněji dostupné destinace tři stanice od bytu.
Miluju orientační tabule a podlahové značení.
Miluju je zejména ve chvíli, kdy se podle nich někam dostanu i bez toho, abych se musela několikrát vracet, jestli jsem fakt tak blbá, nebo jen slepá; a tyhle byly právě takové.
Ne však popisy dveří. Netušila jsem, že prostor označený jako "kartotéka", t. č. obývaný asi pěti sestrami, s varovným pruhem zakazujícím vstup bez vyzvání je místo, kde mají příchozí lidé ohlásit svou existenci. Bez vyzvání.
Ale spíš jsem jenom mimoň, tak se teda (bez vyzvání!) jdu zeptat, jestli jsem tu správně.
Mají tam skvělou plexisklovou přepážku. Skoro nic přes ni té přes metr vzdálené osobě nerozumím - obzvlášť ve chvíli, kdy mi třicet čísel od ucha jedna ze sester něco haleká na druhou na druhé straně místnosti. Nějak se přesto dorozumíváme.
K dotazu, jestli jsem tu správně, jsem předložila i šifrovanou zprávu od chirurga. Přítomné sestry předstírají, že ji nenechávají kolovat s tušeným zadáním "přečti si celý řádek, aniž by ses zasmála".
Nedivím se - tenhle chirurg musel být na kurzech prasopisu fakt premiantem.
Divím se tiše tomu, že po sběru osobních údajů a objednáním termínu konzultace mi ta osoba sděluje, že kartu dnes zakládat nebudeme - to kdybych náhodou nepřišla.
A rozumím, co tím chce říct a že pro to mají určitě spoustu nedošedších lidotvarých důvodů, ale nenapadá mě jediný důvod, proč by mi měla takhle narovinu říkat, že se mnou vlastně vůbec nepočítají.
A přemýšlím, kolik lidí je asi objednaných na stejný den a čas ke stejnému člověku a jestli jsem hodiny prosezené v MHD jen neproměnila v hodiny prosezené v čekárně.
A věřím, že kdybych si onen termín zapsala jen rovnou do diáře, a ne tady na ten lísteček, touhle propiskou tady na druhou stranu, počítali by se mnou dokonce ještě míň.
"A teď si vezmi," říká mi kolega, "že u nás máme jedno z nejlepších zdravotnictví na světě."
Žádné komentáře:
Okomentovat