Když žiješ sám, víš, že za tebe nikdy nikdo nic podstatnýho nezatáhne, tak žiješ podle toho. Když žiješ sám, víš, že co si nezařídíš, to nemáš, a co nemáš, bez toho se zjevně aspoň na čas obejdeš.
Když žiješ sám, víš, že co si navaříš, to si taky sníš; co si nenavaříš, to jíst pochopitelně nebudeš; co si nesníš, toho se (dříve nebo později) nějakým snad vhodným způsobem sám zbavíš.
Když žiješ sám, víš přesně, kdo může za nevytřenou podlahu, za vlasy nebo kousky nehtů v umyvadle. Kdo nechal ty drobky na kredenci, kdo nevynesl odpadky, kdo už půl roku nedokázal utřít prach na knihovně.
Ve dvou se to prý lépe táhne.
Ve dvou máš dvakrát tolik rukou, které se můžou něčeho ujmout, dvakrát tolik nohou, které můžou někam dojít, dvakrát tolik hlav, které si můžou pamatovat.
Máš dvakrát tolik hlav, které mohou zapomínat, a dvakrát tolik očí, které mohou přehlížet.
Ve dvou a více lidech si vždycky nakonec připadáš jako debil, nebo jako mimozemšťan, protože všechny ty věci, za který si můžeš sám, když bydlíš sám, vlastně najednou nemají žádný konkrétní původ ani důvod a už vůbec nikomu (dalšímu) nijak nepřekážej ani nevaděj.
Jakmile sdílíš prostor s dalšími lidmi, sdílíš nevyhnutelně i absenci zodpovědnosti, nota bene pokud nemáš v ruce nějaký papír.
(Máš-li v ruce papír, sdílíš pouze naprosto nedostatečný nebo nedostačující úsudek.)
Začíná pravidelné roční období obecného neštěstí a já tradičně věřím, že tentokrát už ho vážně přebiju pouhými nevyřčenými slovy.
