Voilà
rozsekej se na kousíčky
přebarvi se na červeno
fialovo
modro
žluto
zase o něco víc zešil a
možná to tentokrát vyjde.
Voilà
rozsekej se na kousíčky
přebarvi se na červeno
fialovo
modro
žluto
zase o něco víc zešil a
možná to tentokrát vyjde.
A vždycky, když se všechno sype, si vzpomeň -
I talked on the phone with mom today.
I hate where our conversations are going -
each time
closer and closer to complete silence.
- vzpomeň si, jak moc bereš vlastní sliby vážně -
I talked to my friend the other day.
More than anything else, it felt like
trying to escape reality,
trying to escape my current self.
- nehledě na to, jak absurdně všechno pak působí -
I got so much stuff done today.
Not as much as I would like to,
still as much as I could.
Why do I keep feeling so useless?
- skutečnost je jenom taková, jakou si ji vytvoříš.
(13.2.2021 kolem poledne)
Před chvílí se někdo pokoušel spárovat s mým telefonem. Smysl mi opakovaně unikal, při každém pokusu dál a dál. Pozitivní na té záležitosti je, že ačkoli nevím, kdo je ta holka, jejíž "Michaela - IPhone" se tak moc chtěl sbližovat s mým "realme C3 Mo", jsem si teď díky ní o něco jistější, že nejspíš nakonec nemám (jako jediná) ten nejdebilnější způsob pojmenovávání svých zařízení.
Mít hlavu, která je po 90 % času přesvědčena o své neomylnosti, je občas poněkud k zešílení. Momentálně mi připadá, že v zájmu zachování své neomylnosti uzavřela všechny komunikační kanály a veškeré snahy o spojení s vnějším světem kamsi zakopala. Nevím, jak jinak si vysvětlit včerejší snahu o pití ze zavřené láhve (ještěže byl uzávěr dotažený) nebo dnešní surprise záchvat kašle po zjištění, že varování "bacha, je to studený" zaznělo velmi oprávněně. A ty další věci podobného rázu.
Co mám nový telefon ("foťák s funkcí telefonování", jak to pojmenoval P.), neskutečně si užívám fakt, že mám zase dost prostoru na digitální poznámky (neb zatímco předminulá cihlička nějaký ten miniprostor na text měla, cihlička poslední zastávala názor, že poznámky nikdo nepotřebuje; něco málo jsem si mohla napsat leda do "rozepsané" smsky bez adresáta, ale nesměla jsem toho pak nikomu moc psát, jinak se smazala). A co jsem zjistila, že se v Keepu dá i čmárat, užívám si poznámkovník o to víc.
A4 (nebo něco hodně blízko),
černá tónovací barva,
akrylové a akvarelové barvy (6+3),
(navzdory všem očekáváním) jedna barva olejová.
Vskutečnosti je o něco živější, kontrastnější, vyváženější.
Tuhle jsem seděla v práci, budova téměř prázdná jako obvykle touhle podivnou dobou, a na druhé straně zrcadla na druhé straně místnosti jsem zahlédla zase nějakou jinou verzi sebe.
Vypadala docela spokojeně.
poznámkový kroužkový blok A5,
příliš dlouhá tužka č. 2
(z další strany prosvítá první verze minulého příspěvku)
stojíš přede dveřmi
před dvěma možnostmi
snáší se na tebe letošní třetí sníh
ten poslední
ten nejnenápadnější
máš před sebou jen dvě možnosti a moc dobře víš, co chceš,
ale taky moc dobře víš, co bys chtěla
nikdo nemůže mít všechno, co chce,
ale každý jednou dostane všechno, co si zaslouží,
a pořád nevím, jak moc by mě tahle skutečnost měla znepokojovat
floating upon the surface for the birds
nebo taky "co jsem před pár dny potkala v práci"
200 × 276 mm
vodovky, akvarel. pastelky, tuš, stopové množství bílého popisovače
(Kdo uhodne první pracovní označení, má u mě sušenku.)
Navzdory všem zvyklostem mi letos vykvetly už dva trifidí sukulenty (pojmenování "trifid" si vyslouží každý sukulent, který se prokáže schopností vytvářet dojem, že se chystá po svém odejít z květináče). Nevím, jak s tou skutečností naložit, tak je alespoň dokumentuju.
Spatláno v rámci snahy vyhnout se šedivým věcem.
(Days were getting grey so I made me a tiny old sun to lighten them up. Still not sure if it works.)
Původní čmár propiskou má asi 5×6 cm a vyšel z jarní karantény.
(silně přibližně) A4,
profláklý centropen doc. liner 0,1
zlatá akvarelová barva, několik akvarelových pastelek, trocha vody,
nenápadně zakomponovaná bílá fixa (šajní jen při osobním setkání).
Photoshop nebyl k barvám úplně shovívavý.
(aneb Ať hodí spáleným hrncem, kdo nikdy nic nezapomněl na sporáku.)
Ve druhé polovině května jsem se úspěšně zařadila mezi lidi, co se při vyvařování roušek poněkud zapomněli a vyvařovali až do vyvařena. Propálená rouška a vizuálně poněkud vylepšený rendlík byly naštěstí to nejhorší, k čemu v kuchyni toho večera došlo.
No co už, zpátky v čase se nemá smysl vracet, tak jsem si dno rendlíku cvakla a pokračovala v existenci dál a dneska z té fotky několikanásobnou duplikací a barevnou filtrací vznikla nová tapeta.