V půlce října jsem zase jednou navázala na někdejší úmysl nakreslit po zhlédnutí filmu nějaký náhodný výraz z něj.
(Dřívější případy: "New York, New York..." / "Bylo to dobrý." / Stalker.)
Tentokrát z toho vyšel... já nevím, asi starý Willis s brýlemi; rozhodně ne obsazený herec.
A5,
náhodné tužky
(Možná jsem pro to mívala i nějaký příznačnější publikovatelný název, v hlavě mi žel až do dnešního dne nevydržel. "Beránek" je jeden z cizích prvních dojmů.)
Za pomoc s barevným laděním děkuji E., za provizorní pojmenování tentokrát P.
Koncem letošního ledna jsem si zase jednou uvařila kafe, v němž se zřejmě rozhodlo vykoupat něco, co do kafe rozhodně nepatří. Naštěstí jsme tu na to už zvyklí - takže zcela dle zvyku ono něco muselo dříve nebo později v nějaké podobě skončit na papíře.
(V nějakém alternativním vesmíru si náhodný vracející se kolemjdoucí mohl vzpomenout na Páru nad kávou z roku 2012. V tomto vesmíru si nedělám iluze, že by sem zavítal někdo, kdo by mě tou dobou už sledoval, natož si pamatoval kdejakou čmáranici.)
Děkuji svému nejoblíbenějšímu staršímu bratrovi, že bez mrknutí oka konzultuje rozpracované věci, třebaže kolikrát pomalu v půli noci.
±A4,
černá tuš,
pár akvarelových pastelek (a příslušné množství vody),
tužka, stopové množství bílé akrylové barvy,
zenové kolečko z černé tónovací barvy na zeď.
Kvůli tomu zenovému kolečku jsem dokonce našla kružítko, které se mnou kdovíproč vydrželo od základky a použito bylo naposledy asi na gymplu. Už nějakou dobu se poněkud rozpadá, tak doufám, že to nebylo jeho poslední angažmá.
"Myslím, že příští rok si budu hledat jinou práci."
"A můžu říct, že jsem rád?"
Často o sobě prohlašuju, že jsem zenový mistr, a kdykoli se mě v reakci na nějakou "veselou" historku z práce někdo zeptal, jestli nezvažuju odchod, řekla jsem na to něco jako: "Pro mě je to jedno velké zenové cvičení. Po tomhle už mě totiž nenasere nic."
Mýlila jsem se.
Podobně jako tehdy při práci na recepci na sobě už nějakou dobu pozoruju, že mi nastavení věcí - podmínky na pracovišti, způsob řešení problémů - nejen nevyhovuje, ale i vyloženě nesvědčí. Nečekám od žádné práce, že bude ve všech ohledech perfektní a jednorožcová, ale tady se věci přehouply do přímo nezdravých rovin. Za letošní rok jsem si zatím vybrala tři dny dovolené (protože možnost, že bych se na veškeré okolnosti vykašlala a prostě se sebrala a šla na čas někam do pryč, měla v delším čase mnohem víc nevýhod než výhod); jeden z těch dní mi byl nařízen, ovšem ne proto, že bych "moc pracovala", ale proto, že dle vedení nepotřebujeme být na směně ve dvou. Jasně. Kolikrát si v šest večer uvědomím, že jsem od začátku směny v devět ráno vlastně nezavřela ani neopustila pracoviště ani na minutu, pomineme-li kratičké výlety do zázemí za kousky čokolády nebo za náhodným pitným režimem. Někdy mi to dojde až doma, třeba v deset večer. Z toho, jak a čím se poslední dobou v pracovní dny stravuju, by nejspíš zešedivěl nejeden výživový poradce. Mně vlasy šedou vynechávají a jeden za druhým rovnou bělají z těch nesmyslů, co se tu denně řeší. O zvýšené četnosti výletů "na jedno po práci na nervy" a souvisejících věcech se snad raději rozepisovat ani nebudu.
Uznávám, že za různé věci si můžu sama tendencí řešit všechno a brát si to až moc osobně. K chybám nesmí docházet a dokážu zajít dost daleko, aby to tak bylo i dál, k vlastní smůle - třeba ve srovnání s kolegyní, která blazeovaně mávne rukou a deleguje vzniknuvší problémy na jiné... Ve výsledku se ale jí pak lidi vyhýbají, kdežto na moje směny si rádi počkají. Důvěra v praxi. Neplatí nás za to, aby zákazníci raději odcházeli ke konkurenci.
(Terapie mi je k ničemu; už dávno si všechno průběžně rozebírám na atomy naprosto automaticky.)
Nejsem v depresi. (Víc než obvykle.)
Jsem jen unavená a nasraná.
Jeden takovej hnusnej kout v hometownu, z druhé strany a se špetkou zeleně navíc. :)
(You were one of my favourite pathways no matter the crimes.)
A4 (nebo něco takového),
neaktuální fotopředloha ze Streetview,
vodovky, tuš, olejovky,
staré jízdenky ze spoje, který tudy jezdil,
trocha tužky navrch a pár dní zevlení pod záteží, která vlastně nijak zvlášť nepomohla;
přiměřená snaha srovnat ne(s)rovn(al)osti digitálně.
("To je česko-anglický slovník?")
Podařilo se mi prospat většinu minulé soboty. Bylo to prvně (a nejspíš i naposled), co jsem se po něčem takovém necítila jako absolutní budižkničemu.
Ke konci neděle se pak odraz v zrcadle zase podobal víc nějaké staré odepsané verzi. I lost track of how many there have been. Požádala jsem ji, aby zmizela; bezúspěšně. Pokusila jsem se ji chytit na kus papíru, aby zmizela. Zatím nevím, jestli to zabralo.
Brzy to bude rok, co jsem začala chodit na terapie, a tři měsíce, co jsem přestala. Všechno mi strašně utíká, ale tímhle způsobem se s tím nesrovnám.
Nedávno se mě po menší výměně informací jeden člověk zeptal, jestli si myslím, že jsem lepší než ostatní lidi. Na jednu stranu chápu, co k tomu vedlo, na stranu druhou... Na jednu stranu se možná trefil, na stranu druhou se považuju za jednoho z nejhorších lidí, co znám. Nechci být ani jedno z toho.
Ale co už. Máme květen - následujících pár měsíců to v týhle hlavě o moc lepší nebude. Zadávám si tedy již tradiční úkol: těch následujících pár měsíců se hlavně nezabít.
(A4, Light uhlová tužka)
Voilà
rozsekej se na kousíčky
přebarvi se na červeno
fialovo
modro
žluto
zase o něco víc zešil a
možná to tentokrát vyjde.
A vždycky, když se všechno sype, si vzpomeň -
I talked on the phone with mom today.
I hate where our conversations are going -
each time
closer and closer to complete silence.
- vzpomeň si, jak moc bereš vlastní sliby vážně -
I talked to my friend the other day.
More than anything else, it felt like
trying to escape reality,
trying to escape my current self.
- nehledě na to, jak absurdně všechno pak působí -
I got so much stuff done today.
Not as much as I would like to,
still as much as I could.
Why do I keep feeling so useless?
- skutečnost je jenom taková, jakou si ji vytvoříš.
(13.2.2021 kolem poledne)
Před chvílí se někdo pokoušel spárovat s mým telefonem. Smysl mi opakovaně unikal, při každém pokusu dál a dál. Pozitivní na té záležitosti je, že ačkoli nevím, kdo je ta holka, jejíž "Michaela - IPhone" se tak moc chtěl sbližovat s mým "realme C3 Mo", jsem si teď díky ní o něco jistější, že nejspíš nakonec nemám (jako jediná) ten nejdebilnější způsob pojmenovávání svých zařízení.
Mít hlavu, která je po 90 % času přesvědčena o své neomylnosti, je občas poněkud k zešílení. Momentálně mi připadá, že v zájmu zachování své neomylnosti uzavřela všechny komunikační kanály a veškeré snahy o spojení s vnějším světem kamsi zakopala. Nevím, jak jinak si vysvětlit včerejší snahu o pití ze zavřené láhve (ještěže byl uzávěr dotažený) nebo dnešní surprise záchvat kašle po zjištění, že varování "bacha, je to studený" zaznělo velmi oprávněně. A ty další věci podobného rázu.
Co mám nový telefon ("foťák s funkcí telefonování", jak to pojmenoval P.), neskutečně si užívám fakt, že mám zase dost prostoru na digitální poznámky (neb zatímco předminulá cihlička nějaký ten miniprostor na text měla, cihlička poslední zastávala názor, že poznámky nikdo nepotřebuje; něco málo jsem si mohla napsat leda do "rozepsané" smsky bez adresáta, ale nesměla jsem toho pak nikomu moc psát, jinak se smazala). A co jsem zjistila, že se v Keepu dá i čmárat, užívám si poznámkovník o to víc.
A4 (nebo něco hodně blízko),
černá tónovací barva,
akrylové a akvarelové barvy (6+3),
(navzdory všem očekáváním) jedna barva olejová.
Vskutečnosti je o něco živější, kontrastnější, vyváženější.
Tuhle jsem seděla v práci, budova téměř prázdná jako obvykle touhle podivnou dobou, a na druhé straně zrcadla na druhé straně místnosti jsem zahlédla zase nějakou jinou verzi sebe.
Vypadala docela spokojeně.
poznámkový kroužkový blok A5,
příliš dlouhá tužka č. 2
(z další strany prosvítá první verze minulého příspěvku)
