Inspirací pro tento přírůstek do portfolia patvarů mi byla jednak nerudovská otázka "Kam s ní(m)?", druhak* tendence ohrnovat nos hned nad několika jinak běžnými zavazadlovitými úložnými prostory.
...A takové ty další pohnutky jako sklony k užívání věcí "do roztrhání" a související nechuť vyhazovat něco, co nepovažuju za dostatečně ztracený případ. A nutkání tvořit a upřednostnění práce na něčem, z čeho nejsem v procesu celé měsíce zoufalá (zdravím adekvátně zaprášený rozpracovaný obraz odložený v knihovně).
* Ať si, kdo chce, říká, co chce,"druhak" je naprosto legitimní součást výčtu tohoto typu. Třetí nebo nedejbože ještě další položky už pak v takovém výčtu nemají co dělat, natož posměšné pavýrazy jako "třeťak". Kdepak, "třeťak" je strašný shluk hlásek, na tom se shodneme.
Coby leta praktikující divná konzerva mám jasně vyhraněné názory na spoustu nedůležitých věcí, od hrnků po tašky a zavazadla.
Za jedinou praktickou formu tašky pro běžný, každodenní pohyb po světě považuju konstrukci na zip s crossbody popruhem. O takové věci máte neustále přehled, kde se zrovna nachází, při změně své polohy kolem sebe nepotřebujete mít pro ostatní "nebezpečnou zónu" o poloměru nejméně půl metru (batohy ve špičce v MHD), takřka neustále víte, jestli je zavřená, nic z ní nepadá a nikdo se v ní nevrtá (batohy a cokoli se dá nepozorovaně otevřít, případně nedá zavřít), můžete si z ní hned vylovit, co zrovna v ten okamžik potřebujete, a nepřipravuje vás o použitelnost nejméně jedné ruky (tašky s krátkými uchy nebo cokoli, co může viset nejvýše u loktu). Když se na ní něco rozbije, náprava je obvykle vcelku nenáročná. Když správně vyberete materiál, konstrukci a velikost, máte univerzální kus na dlouhé roky.
Někdy kolem roku 2014 jsem si pořídila ten (zatím) nejlepší kus. Jelikož s taškami tohoto typu prostě není zacházeno jako v rukavičkách, ty roky a přepravovaná kila se na materiálech holt podepisovaly, takže postupně docházelo k výměně zipu, výměně popruhu, zpevňování švů na nejvytíženějších místech, záplatování prodřené podšívky, zašívání děr v kůži, několikrát i k decentním pokusům o návrat k původní barvě, byť úplně zpět k jednolité nepatinované černé jsem to nikdy netáhla.
Tyhle úkony považuju v podstatě za odpočinkové činnosti, ale jak se v posledních dvou letech zvyšovala frekvence jejich provádění, byla jsem nucena uznat, že taška už má své nejlepší (a druhé nejlepší) roky definitivně za sebou. Našla jsem si náhradou nejmenší zlo, jaké bylo zrovna dostupné, a začala si zvykat na odlišnosti. Stará taška zatím zůstala sedět na zemi u stolu.
A koukala.
Zároveň, aby ty zavazadlové preference nebyly moc triviální, občas není potřeba táhnout s sebou někam celou tašku. Jenže dámské kapsy typicky nebývají dělané na to, aby se do nich ukládaly věci, a překopat od základů svůj styl oblékání jen kvůli kapsám prostě nehodlám.
Jistěže existují střední cesty mezi většími taškami a kapsami, dokonce celá spousta větších středních i menších středních možností! Jenže - tady zase přichází na řadu ta moje zakonzervovanost: psaníčky a podobnými typy kabelek pohrdám (pár jich vlastním kvůli společenským událostem a pokaždé si na úvod zašpačkuju, jak jsou prostorově naprosto nevyhovující) a klasickými ledvinkami zrovna tak (sice věřím, že dneska už existují i hezčí modely, než ty z minulého tisíciletí, ale do užívání si nejméně v tomto půlstoletí přesto žádnou nedokážu vzít).
Při trvající nespokojenosti s nabídkou prefabrikovaných předmětů nezbývá, než přijít s vlastním řešením. Ne? Ani ho vlastně člověk nemusí vymýšlet úplně od nuly, lidi už vyrobili kdeco.
Taška nadále ležela na zemi u stolu. A koukala.
A měla sice spoustu prodřenin, ale krom nich měla taky spoustu jinak docela nepoškozené kůže.
A tak jsem se v září dala do rozebírání.
A pak zase do skládání.
A do šití, ty vole, ještěže to neviděla babička, musim si pořídit náprstek nebo tři. A krejčovskou křídu, tu prostě akvarelovou pastelkou dlouhodobě nenahradíš.
Výsledek není žádná reprezentativní krása, ale je to první pokus s kůží a původem je to pořád moje nejoblíbenější taška - na výšlapy do hospody nebo pobíhání prostorem při přípravě nějaké akce je tím pádem reprezentativní až až.
Uchycení je navrženo na poutka kalhot, ale výše zachycená figurantka z pochopitelných důvodů kalhoty nenosí, tak jsem na ní vyzkoušela alternativní instalaci "jako volnější pásek".
Žádné komentáře:
Okomentovat