251018 my nails are not the right colour

 Vzala jsem si na uplynulé tři pracovní dny dovolenou, abych se mohla věnovat dalším odkládaným věcem, takže jsem samozřejmě první den něco málo udělala a padla s nachlazením (?) z nedělní kultury. Samozřejmě. A z odkládaných věcí nemam (dle svých měřítek) hotovo skoro nic. Samozřejmě. S ucpanýma dutinama jsem se ani jednou pořádně nevyspala a teď, když už jsou zase jakž takž v normálu, si místo spánku protahuju ruce a čmářu. Samozřejmě. 

Kupodivu jsem ale někde mezi tím vším asi přišla na to, čím správně vyspravit tu zmiňovanou díru ve svý hlavě. 

Ještě jsem chtěla zmínit, že se pomalu chystám na nový pokus ztvárnit loňské včely, a teď jsem zjistila, že nejsou loňské, nýbrž předloňské, tedy na ně myslím ne skoro rok, ale skoro dva. Pro vlastní klid se budu tvářit, že za tenhle "zakutálený" čas taky může ta zalepovaná díra v hlavě. 

A4
tužka č. 1 a moje ruka v županu 

("...a že budu šťastný a spokojený...")

251007 deter

 Před časem jsem si do hlavy nainstalovala takovou zkraje snad užitečnou díru, ale nakonec přináší víc potíží než užitku - takhle kravsky jsem se chovala naposledy snad na základce. Držím si palce, aby se její odstranění podařilo do konce týdne, přinejhorším aspoň do konce roku. 

(A taky aby nesouvisela s tím, co jsem si darovala k loňským narozeninám, to by zamrzelo.) 

I've had my fill of summer weather 
please turn off that sun

just a joke to you, am I not

 Vždyť je to jasný. Vy se všichni navzájem znáte už nejmíň půl věčnosti, trávili jste spolu čas leckde a lecjak, máte svý inside jokes, máte svý společný zájmy. 

Jsou to tví přátelé, ne mí. 

Vždycky, když se někde sejdete, můžete volně pokračovat v kterékoli z debat na kterékoli z témat, která jsou vám všem blízká, a není nic, co by vás z toho vytrhlo. 

I'm so dumb for coming along, time and again. 

Sedím nebo postávám někde v tom vašem prostoru a vždycky, když se chci zapojit, nejsem dost rychlá nebo nemám dost rozhled nebo nejsem dost slyšet nebo plácnu nějakou blbost. 

Chtějí tady tebe, ne mě. 

Společenské konvence si možná žádají přítomnost nás obou, ale vážně není důvod, proč bych vám tu měla překážet. Vždyť se podívej na ty nenápadné úkroky. Na ty konverzační útěky. Na tu bublinu, ve který nakonec vždycky zůstaneme - já a today's drink of choice. 

...if there was only something between us 
other than our clothes... 

Ale jasně, že se mnou určitě nikdo z nich nemá problém, jasně, že to není věkovým rozdílem, vždyť nikdy nejsem nejmladší v místnosti. V prostoru. Ne, nejsem rušivý element, nejsem pouhá kuriozita, kterou s sebou taháš... Ale co to sakra bylo? To: "Aha, já jsem si říkal, proč to..." a to: "Trochu jsem si ji před chvíli vyzkoušel..." a ta drobná otočka, která mi dala dostatečně najevo, že o mé další zapojení do debaty nikdo nestojí. 

Chtějí tam tebe, ne mě. 

Klidně zůstanu doma a budu hnít v posteli nebo u stopadesátého hlavolamu nebo zírat na další prázdný papír a propadat šílenství, ale neříkej mi, že se po mně někdo ptal, vždyť je to jen zdvořilostní obrat, vždyť to taky musíš slyšet. Neptají se, jestli přijdu; ujišťují se, že nedorazím. 

Usnadni to všem přítomným a nech mě doma sledovat sedající prach, vždyť pít a mlčet přece zvládnu i o samotě.