...aneb Alzheimere, volím si tebe!
Včera (teď už vlastně předevčírem) jsem se rozhodla zkusit své štěstí při letošním opakování questu "sežeň včas náhradu za rozpadající se kousky v šatníku" - úkol to může být velmi nervydrásající, obzvlášť pokud se člověk snaží opakovaně bez většího úspěchu sehnat náhradu za základní věci jako jsou jednoduché, dobře padnoucí černé kalhoty. (Ne, nechci na nich ozdobné kamínky. Ani jeden. Ani zipy na nohavicích. Ani místy designově ošoupanou barvu. Do stavu "černá sepraná v šedou" se umím dostat svépomocí, děkuji pěkně. A to, že ty "stylově roztřepené" nohavice končí tři čísla nad kotníky, mi v zimě taky na radosti nepřidá.)
Scházejíc po schodech vstříc novému opakování oné neoblíbené disciplíny jsem u rohožky před dveřmi paní T. zaznamenala něco, co mi v tu chvíli připomínalo ze všeho nejvíc asi rozlité latte. Bez pochyb o tom, že nyní kávyprostý nešťastník či nešťastnice právě někde hledá náčiní pro uvedení podlahy do původního stavu, jsem útvar nezkoumala a pokračovala v psychické přípravě na hrůzy, které mě čekají v cílových oblastech dnešní výpravy.
