O víkendu se nám vdala naše nejoblíbenější starší sestra. Počasí vyšlo ukázkově (hodného nepálí ani slunce, říkal oddávající, zatímco se nepřipraveným začínala červenat ramena), dorazila hora lidí, ... Oslava, jak se patří.
Je potřeba říct, že naše sestra má kromě hory různých vlastností a hromady užitečných dovedností taky (pro mě neuvěřitelně) přesný odhad, jak k sobě pasují nebo nepasují věci, které se jí líbí. Je-li to dědičné, mně se vyhýbá. Pokud je mi známo, dokáže si sladit nebo naaranžovat naprosto cokoli tak, že výsledek vypadá skvěle. A jsem si docela jistá, že umí i odhodit náhodný kus oblečení přes opěradlo židle tak, že pak vypadá jako výsledek pečlivé instalace.
No a se svatebním oznámením jsem od sestry vyslechla jedinou žádost: abych, až s ní a všemi ostatními budeme oslavit tento milník, se dostavila v botách, ve kterých jsem se vdala já. (A taky teda abych nepřišla v černé.)
Nic hroznýho, že jo?
