Od nevidim do nevidim

 S koncem roku 2021 skončila i má "kariéra" v optice. Výpověď jsem podala z mnohých důvodů, které tu nehodlám rozebírat - snad jen stručně shrnu: je fascinující, jak fyzicky i psychicky nezdravé může být pracovní prostředí v tak zajeté firmě. (Je pravda, že corona zamávala spoustou věcí, zpravidla ne k dobrému, ale všechno se na ni zdaleka svést nedá.) Asi by mě to nemělo překvapovat... but then again, here we are. Jak jsem byla na začátku optimistická, tak jsem byla na konci ekvivalentně demotivovaná. 

Tu a tam mi v telefonu přistanou nějaké informativní drobečky aktuálního dění a jediné, co mi z nich neoddiskutovatelně plyne, je: "dobře, že jsem odešla".

Stejně jako všechno se i uplynulé necelé čtyři roky snažím vidět pozitivně. Bylo to velmi (c)hutné zenové cvičení: od pracovní doby přes podivné potenciální zákazníky a obskurní oběžníky po psychopatický spolupersonál. Viděla jsem nádherný příklad toho, jak by bývala mohla má osobnost jednou dopadnout, kdybych bývala změnila jediný svůj postoj k lidem obecně. Vím o lidech, co by bývali mohli být na světě o něco déle nebýt přehršle stresu z práce, a hodlám tudíž jednat tak, abych nedopadla stejně. A jsem zase v dalších oblastech o něco chytřejší. 

V rámci tradice tedy na závěr další životní kapitoly nějaké ty sebrané historky a postřehy...

***

Servisování brýlí bylo bezpochyby v čele mého žebříčku oblíbenosti různých pracovních činností - ráda se vrtám v drobnostech. (Jen teda, prosím vás, když si nesete brýle na servis do optiky, pamatujte, že skutečnost, že součástí servisu je i čištění, neznamená, že si je nemáte průběžně dle potřeby čistit sami. Nikdo se nechce vrtat v letitých nánosech make-upu, potu a dalšího bordelu. Poraďte se v optice, jak nejlépe čistit ty své.) 

Jednou jsem se v dílně malé pobočky věnovala brýlím jisté velevážně vyhlížející dámy, když se z obchodu začalo ozývat vyzvánění telefonu ražení... řekněme velmi alternativního. Pomyslela jsem si cosi o zvláštním hudebním vkusu a o nehodnocení lidí podle prvního dojmu, dala brýle dokupy a jala se je vrátit. 

Ukázalo se, že madam nemá s vyzváněním nic společného: během servisování dovnitř jako její protipól vplul očividně vyjetej týpek ne zrovna vábného vzezření. (Kouzelným detailem byl řetěz se středně velkým visacím zámkem, co nosil tam, kde byste na mikině čekali šňůrku od kapuce.) Zatímco jsem dámě vysvětlovala, čemu se do budoucna ohledně zacházení s brýlemi vyhnout, její výraz mi na oplátku čím dál hlasitěji sděloval, že by ráda byla od nového příchozího co nejdřív co nejdál. Domluvila jsem, madam poděkovala a rychlostí naprosto nevídanou se náhle vypařila. Týpek mezitím opakovaně objevoval svůj odraz v každém zrcadle, na které natrefil, a že jich tam nebylo málo. Jelikož jiný personál přítomen nebyl, nezbývalo mi než zjistit, co by si pan příchozí přál... 

Sobota #VOptice:
„Máte kontaktní čočky, takový ty s vobrázkama? Bych potřeboval kontaktní čočky, co chráněj voči před toxickejma látkama.“

...Asi nějaké nové chemtrails.

— AtrisM (@AToRISuM) May 19, 2018

("Kámo, tebe už před toxickejma látkama nevochrání nic," bych mu na to bývala moc ráda řekla.)

***

Že jsou lidi obecně divní a zákazník je člověk zpravidla nevyzpytatelný, to je známo. Přesto jsem prakticky denně nevycházela z údivu, kolik lidí tak nějak... odmítá odpovědnost za svá vlastní rozhodnutí a jednání. 

Stávalo se, že si u nás někdo pořídil korekční brýle, jaké sám chtěl, a třeba do týdne přišel s dotazem, jestli by je bylo možné vrátit. Dioptrické brýle se skly na zakázku. Po chvilce zjišťování, v čem je s nimi problém, se obvykle ukázalo, že pes je zakopaný v neshodě s blízkými: zpravidla se nelíbily manželce/přítelkyni/kamarádkám.
(Jo, valná většina rýpajících jsou ženský.) 

Asi jsem divná, když si myslím, že by měli lidi nosit, co se líbí jim samotným; případně když vlastnímu úsudku nevěří, rovnou si s sebou na nákup brát nějakého "důvěryhodného" známého. 

Někdy loni si u nás jistá paní pořídila brýle na čtení: chtěla je veliké (protože "se teď nosí a v těch menších stejně ve všech vypadá jako profesorka"), rady a doporučení z naší strany ji nezajímaly. Nechala si ovšem vůbec prvně přeměřit zrak. 

Asi o dva měsíce později chtěla brýle vrátit, protože se na radu své kamarádky šla podívat ještě do nějaké jiné optiky, kde si následně taky nechala přeměřit zrak, a jak zdůraznila, na rozdíl od nás jí tam v průběhu měření promítali nějaké 3D obrázky, pročež byl výsledek tamního měření určitě lepší. (A taky se tentokrát rozhodla vnímat, když jí někdo říkal, že menší brýle jsou na čtení vhodnější.) 

***

Typ si rozbije brýle a oboří se na mě, "jak si jako naše firma představuje, že má takovou dobu (do opravy) bez nich vydržet" - a následně "to je jako nějaká povinnost, mít dvoje brejle?!"

Jestli takhle bude probíhat #VOptice celý den, měla bych si asi začít shánět nějaký prášky.

— AtrisM (@AToRISuM) June 1, 2021

Tu a tam má člověk pocit, že pokud mu není od pohledu aspoň čtyřicet let, nemůže vlastně nic z oboru vědět. Přinejmenším v očích některých zákazníků. (Nejroztomilejší byli takoví, co se personál snažili na něčem "nachytat", a pak ze sebe akorát udělali blbce. Naštěstí se nevyskytovali moc často.) A když dojde na praktické věci, jako třeba umět použít kleště nebo šroubovák - jestli jste to nevěděli, jen chlapi můžou dávat věci do pořádku.

"Máte tady technika? Potřebuju narovnat brejle."
"Jasně. Srovnám vám je, ukažte mi, jak vám sedí."
"Ale já potřebuju technika." 

"Mně vypad šroubek. S tím vy mi asi nepomůžete, co?"

(namísto pozdravu) "Vy tady asi brejle neopravujete, co?"
"Opravujeme, do jisté míry. Co byste potřeboval?"
"No opravit brejle."
(You don't say.) "Máte je s sebou?"
"Ne."

"Je pacička, pak takovej plíšek a pak je obroučka. A já bych potřebovala náhradní díl za ten plíšek."

Lidi. Prosím. Když potřebujete něco opravit, ale je vám zatěžko to nosit s sebou, pořiďte si tím svým smartphonem aspoň dostatečně kvalitní foto. Ď. #VOptice

— AtrisM (@AToRISuM) August 5, 2020

Na konto představ o tom, co přítomný personál ví/neví či zvládne/nezvládne, musím přiznat, že mi doba coronová se svými povinnými prostředky ochrany dýchacích cest pomohla: v respirátoru není tolik vidět, jak moc nevypadám na svůj věk, a interakce s některými příchozími tudíž byla výrazně snazší. 

***

Story time / 05. 10. 2020: 

Další mrtvý den v obchoďáku, vlekoucí se čas zabíjím luštěním sudoku č. 277. Vtom vplouvá divnotýpek a než aby odpověděl na pozdrav, bleskurychle se usazuje na židli naproti mně. S pohledem upřeným na sudoku, které stejně bleskurychle mizí do šuplíku, ze sebe hned sype:

"To nemusíte uklízet!"

"Máte přání?"

"To neuklízejte, já chci luštit s váma!"

"V tom případě se vydejte tímto směrem, tam najdete knihkupectví, sudoku tam mají spoustu."

"Ale já chci luštit s váma."

"Tady jsme v optice."

Chvíli zírá. Nasazuji úsměv typu "vznes relevantní požadavek, nebo vypadni" tak krásný, že si rouška přes půl obličeje jako mimiku sabotující prvek tentokrát neškrtla. 

"Vy máte tak krásný oči."

"Budete si něco přát?"

"Děláte tady měření zraku?"

"Ano."

"Kolik to stojí?"

Odpovídám. V odpověď zase chvíli zírá. 

"Tak já už půjdu." 

Od té chvíle jen na tomhle patře s nějakým neodborným dohledem/doprovodem udělali nejmíň čtyři kolečka. Yo what the fuck man?

***

Z dalších podivných požadavků: 

"Já se jdu jenom podívat, co tu vůbec máte, nic kupovat nebudu. Jsem v takovým obchodě nikdy nebyl. Jestli teda můžu. Já taky pracoval v obchodě, a šéf neměl rád, když lidi jen chodili a koukali."

(do jednotky poněkud rozevlátě nakráčí slečna ověšená taškami) "Co to je?"
"Dobrý den."
"Co to je za krám?"
"Optika. Brýle."
"To nechci! Co tady máte jinýho?"
"No, ještě sluneční brýle, ..."
"Ne, já chci něco, co nemusim zkoušet!" 
"...pouzdra, šňůrky na brýle, lupy, ..."
"Ne, to taky nechci." 
"A co byste si tak představovala?"
"Nevim. Třeba masáž!"
"Masáže tady bohužel neděláme."
"A proč ne?"
(Na to už jsem fakt nevěděla, co říct.) 

Obecně vzato nejsem fanda bezcílného courání po obchodech. Pokud nic nepotřebuju, zabíjet čas se dá i příjemnějšími způsoby než bloumáním v obchoďáku. Jasně, jiný případ je, když se snažíte něco najít a nevíte, kde by to tak mohli mít. Do budoucna ovšem pamatujte, že v optice zpravidla nebývají:

- špunty do uší, 
- baterie do hodinek,
- telefony, 
- osušky, 
- katalogy s nabídkou konkurenčních podniků, 
- křišťálové koule,
- barometry. 

(A navzdory matoucí formulaci, "klasický Ray-Bany" taky není úplně bližší popis toho, co hledáte.)

A věřte, že když vám personál prozradí, že na prodejně je pouze to zboží, které je vystavené, v těch barvách, které jsou vystavené, opravdu nemůže sáhnout do kapsy a vylovit z ní ještě jinou variantu. :)