210918 kafe reloaded

 Koncem letošního ledna jsem si zase jednou uvařila kafe, v němž se zřejmě rozhodlo vykoupat něco, co do kafe rozhodně nepatří. Naštěstí jsme tu na to už zvyklí - takže zcela dle zvyku ono něco muselo dříve nebo později v nějaké podobě skončit na papíře. 

(V nějakém alternativním vesmíru si náhodný vracející se kolemjdoucí mohl vzpomenout na Páru nad kávou z roku 2012. V tomto vesmíru si nedělám iluze, že by sem zavítal někdo, kdo by mě tou dobou už sledoval, natož si pamatoval kdejakou čmáranici.) 

Děkuji svému nejoblíbenějšímu staršímu bratrovi, že bez mrknutí oka konzultuje rozpracované věci, třebaže kolikrát pomalu v půli noci. 

±A4, 
černá tuš, 
pár akvarelových pastelek (a příslušné množství vody), 
tužka, stopové množství bílé akrylové barvy, 
zenové kolečko z černé tónovací barvy na zeď. 

Kvůli tomu zenovému kolečku jsem dokonce našla kružítko, které se mnou kdovíproč vydrželo od základky a použito bylo naposledy asi na gymplu. Už nějakou dobu se poněkud rozpadá, tak doufám, že to nebylo jeho poslední angažmá. 

Various coping mechanisms

"Myslím, že příští rok si budu hledat jinou práci." 

"A můžu říct, že jsem rád?"

Často o sobě prohlašuju, že jsem zenový mistr, a kdykoli se mě v reakci na nějakou "veselou" historku z práce někdo zeptal, jestli nezvažuju odchod, řekla jsem na to něco jako: "Pro mě je to jedno velké zenové cvičení. Po tomhle už mě totiž nenasere nic." 

Mýlila jsem se. 

Podobně jako tehdy při práci na recepci na sobě už nějakou dobu pozoruju, že mi nastavení věcí - podmínky na pracovišti, způsob řešení problémů - nejen nevyhovuje, ale i vyloženě nesvědčí. Nečekám od žádné práce, že bude ve všech ohledech perfektní a jednorožcová, ale tady se věci přehouply do přímo nezdravých rovin. Za letošní rok jsem si zatím vybrala tři dny dovolené (protože možnost, že bych se na veškeré okolnosti vykašlala a prostě se sebrala a šla na čas někam do pryč, měla v delším čase mnohem víc nevýhod než výhod); jeden z těch dní mi byl nařízen, ovšem ne proto, že bych "moc pracovala", ale proto, že dle vedení nepotřebujeme být na směně ve dvou. Jasně. Kolikrát si v šest večer uvědomím, že jsem od začátku směny v devět ráno vlastně nezavřela ani neopustila pracoviště ani na minutu, pomineme-li kratičké výlety do zázemí za kousky čokolády nebo za náhodným pitným režimem. Někdy mi to dojde až doma, třeba v deset večer. Z toho, jak a čím se poslední dobou v pracovní dny stravuju, by nejspíš zešedivěl nejeden výživový poradce. Mně vlasy šedou vynechávají a jeden za druhým rovnou bělají z těch nesmyslů, co se tu denně řeší. O zvýšené četnosti výletů "na jedno po práci na nervy" a souvisejících věcech se snad raději rozepisovat ani nebudu. 

Uznávám, že za různé věci si můžu sama tendencí řešit všechno a brát si to až moc osobně. K chybám nesmí docházet a dokážu zajít dost daleko, aby to tak bylo i dál, k vlastní smůle - třeba ve srovnání s kolegyní, která blazeovaně mávne rukou a deleguje vzniknuvší problémy na jiné... Ve výsledku se ale jí pak lidi vyhýbají, kdežto na moje směny si rádi počkají. Důvěra v praxi. Neplatí nás za to, aby zákazníci raději odcházeli ke konkurenci. 

(Terapie mi je k ničemu; už dávno si všechno průběžně rozebírám na atomy naprosto automaticky.) 

Nejsem v depresi. (Víc než obvykle.) 

Jsem jen unavená a nasraná.