Podařilo se mi prospat většinu minulé soboty. Bylo to prvně (a nejspíš i naposled), co jsem se po něčem takovém necítila jako absolutní budižkničemu.
Ke konci neděle se pak odraz v zrcadle zase podobal víc nějaké staré odepsané verzi. I lost track of how many there have been. Požádala jsem ji, aby zmizela; bezúspěšně. Pokusila jsem se ji chytit na kus papíru, aby zmizela. Zatím nevím, jestli to zabralo.
Brzy to bude rok, co jsem začala chodit na terapie, a tři měsíce, co jsem přestala. Všechno mi strašně utíká, ale tímhle způsobem se s tím nesrovnám.
Nedávno se mě po menší výměně informací jeden člověk zeptal, jestli si myslím, že jsem lepší než ostatní lidi. Na jednu stranu chápu, co k tomu vedlo, na stranu druhou... Na jednu stranu se možná trefil, na stranu druhou se považuju za jednoho z nejhorších lidí, co znám. Nechci být ani jedno z toho.
Ale co už. Máme květen - následujících pár měsíců to v týhle hlavě o moc lepší nebude. Zadávám si tedy již tradiční úkol: těch následujících pár měsíců se hlavně nezabít.
(A4, Light uhlová tužka)
