V rámci snah o nápravu různých "nezdravých návyků" jsem se minulý týden o (ne)dovolené rozhodla zkusit nahlodat svou nechuť k vycházení ven, když je víc než 23-24 °C. Ne že bych měla něco proti čerstvému vzduchu (nebo jak se říká tomu, co můžete při letních teplotách potkat ve městě) - jen mě prostě nějak neoslovuje pomalé opékání sebe sama ve vlastní šťávě.
Předloni v červnu jsem se tak přifařila na jednu venkovní komornější oslavu narozenin, kde po mně při příchodu s pohledem upřeným na (po půlce června až příliš) světlý odstín nohou vrhla kamarádka poněkud pohoršený dotaz, jestli vůbec někdy chodím ven. "Občas" mi připadalo jako plně dostačující odpověď.
Někdy zčerstva ve dvě nebo čtyři odpoledne už jsem se tudíž valila z kopce na tramvaj (zadala jsem si na ten den zákaz jezdit metrem i obecně lézt kamkoli pod zem) a vyrazila kamsi tou první, která přijela - veselé opékání mohlo začít.
Nakonec jsem se upíchla na lavičku v Parukářce a pomalu se opékala jen o trochu déle než po dobu vyhotovení velmi minimalistického zachycení špiček Vítkova.
Nepřipadám si o nic více nakloněna pobytu venku při vysokých teplotách.
